Ráno jsem si musel přivstat. Potřeboval jsem ještě vyměnit jistič ve zpropadené Slunečnici. Práce na chvíli ale musela se udělat takhle ráno, dokud se nevaří a všechno je ještě zavřené.
Když jsem přišel stačil jsem se jen nasnídat a Mirka mi na sedmou odvezla do Touškova, kde jsme měli sraz s Nežichovákama. Jen Mirka odjela, volal Franta, že mají dvacet pět minut zpoždění. trochu jsem vymrznul a už tak nachcípanej jem tomu nepřidal. Když dorazili, bleskově jsem nasedl, naložil kufr a už jsme razili do Norimberka. Hned za hranicema nás zastavily němečtí policajti v civilu. Vždycky jsem o tom jenom četl nebo to slyšel v televizi. Nakonec z toho byla jen kontrola dokladů, bez vyslíkání.   
Na letišti bylo vše v pohodě. Norimberk je opravdové pidi letiště. V letadle jsem seděl úplně v poslední řadě u uličky. Ani jsem neuklízel foťák. A pořád jsem ho držel v ruce, kdyby se něco přihodilo. Jenomže sotva jsme zvléli a sněd jsem snack okamžitě jsem usnul. Probudil jsem se nad Marseií. Foťák jsem pořád držel v rukou a čekal a čekal jsem, kdy začneme padat, že nafotím paniku a chování pasažérů. V případě, že bych nepřežil byl bych slavnej i potom. Všechno by bylozaznamenaný na kartě.
Když jsme přistáli byl Foťák totálně mokrej, jak jsem ho úpěnlivě mačkal v rukou s prstem na spoušti.
V Palmě bylo krásně slunečno a teplo. Vašek Uher nás odvezl do hotelu. Rychle jsme udělali sborku kol. Ubytovali se a že se pojedeme ještě projet ke slamáku. Jenomže jsem se nějak zasekl všichni odjeli jen Ruda na mě čekal. Když jsme dojeli ke slamáku, kluci tam nebyli. Tak jsme to otočili a jeli zpátky. Nakonec z toho bylo pěkných 58 kiláčků. Musím říct, že se mi jelo neporovnatelně líp, než vloni při první projížďce.
Zatím je krásné počasí. Tak uvidím. Večer jsem se snažil rozchodit net, nakonec jsme zjistili, že nechodí. Tak jsem byl trochu zklamanej, že nebude aktuální deník.

Krásně jsem se vyspal. Vyrazil jsem na snídani o něco dýl než včera. Potom oblékání a v deset jsme stáli před hotelem s kolama. Je tu hrozně lidí o mnohem víc než vloni. Loni jsme jezdili až v jedenáct a lidí bylo mnohem míň.
Dnešní trasu vymyslel lekár Peter ze Slovenské Čadce. Má naplánovanej přesný itinerář na celý pobyt. bude tady ještě o 4 dny dýl než mi a má v plánu 2000 km. Od Ayronu se začalo na rozdejchání  12 kilometrovým stoupáním do Llucmajoru. Potom jsme to pálili na Campos, Porreres, Felanitx. Zhruba v půlce v Portopetro jsme se stavěli na kafe a kolu. Krásně na sluníčku u přístavu plném plachetnic.
Potom jsme se motali kolem pobřeží. Trochu jsme zpomalili protože jsme jeli na první den dost ostře. Abych řekl pravdu chvílema jsem neměl potuchy kde jsme. Pořád jsme jeli podle Petera a ten ač tu je po osumnácté, pořád jezdí stejné trasy a bohužel po hlavních silnicích. Na zpáteční cestě jsme se stavěli na Slamáku na jedno pivo. Donesli nám naprosto ledové pivo ve kterém plavaly kusy ledu. Na můj vkus nic moc. Nakonec jsme v pohodě dojeli . Dokonce jsme s Fandou stačili i Pasta párty.  Ke konci jsem toho měl už dost. Celý den krásně svítilo a bylo slušné teplo. pochopitelně jsem se zapomněl namazat a jsem trochu přismahlej. Krásné uříznuté nohy a náramky na rukou..    

Fotogalerie ze 3. dne

Tak dneska jsem se vyspal hrozně. Na večeři jsem se dorazil melounama a ananasem, to kvůli vodě. A byl jsem tak plnej, hrůza. Večer tu lítaly slivovice. Do dvou mě bylo hrozně. Ráno už to bylo dobrý.
Venku byla krásná modrá obloha bez mráčku. Vypadalo to nádherně.
Kraťasy bez návleků dres bez rukávů. Vyrazili jsme v deset a na zahřátí jsme si vyjeli na do vesnice Randa. Z hotelu téměř pořád do kopce. Zase to musím srovnat s loňskem. Letos v naprosté pohodě. Fakt rozdíl. Z Randy je krásnej sjezd až do městečka Montuiri. Tam jsme měli konflikt s místníma policajtama. Vjel jsem na kruháč a prý jsem nedal údajně přednost autu co po něm jelo. Teď jsme se tam motali různě v protisměru, jeden přes druhého. Peter radil kašli naňho. Nakonec si ke mně policajt došel a vyhrožoval pokutou 120 éček. Tak jsem se mu snažil vysvětlit, že po kruháči zrovna žádné auto nejelo. Nakonec nám zastavil provoz na kruháči abychom mohli odfrčet.
Za Montuiri nás chtěl Peter přesvědčit že nejlepší, jak se dostat do Manacoru je jet po dálnici. Když jsme mu řekli jestli se nezbláznil, tak nám řekl "veď čo už to šieĺ". Nakonec jsme jeli po krásné silničce podél dálnice. V Manacoru jsme měli za sebou 55 kilometrů. Zrovna čas na sváču. A Peter opět nezklamal. Zastavil uprostřed města v tom největším kraválu a vyndal svačinu. To už jsem šel málem do kolen. Po svačině jsme to pálili do Portacrista a podél moře do Arty. V Artě jsme se stavěli na kafe a pití. V tu chvíli bylo fakt dost vedro. Z Arty nás čekalo nekonečné stoupání do Petry. To je takovej ten kopec co už se zdá, že támhle je už konec a když se tam dojede tak ještě támhle a támhle a támhle, až toho má člověk plný zuby. Z Petry už po zvlněné cestě do Algaidy.
A tam mě došlo. Ve stoupání do Petry jsem skoro vůbec nepil a to byl konec. Z Algaidy přes Randu jsem se sotva plížil. Kluci mi ujeli a čekali na mě v Llucmajoru. Potom až do hotelu už to šlo. Protože to je skoro celé z kopce.
Ke konci mi byla už děsivá zima a myslel jsem, že mi upadnou ramena. To byla hrůza. Večeři jsem si dal jen opatrnou abych se vyspal. Večer slavil Pepa svátek a všichni seděli u nás na pokoji. Usnul jsem v hadrech, jak když mě do vody hodí.    

Ráno vypadalo dost hnusně. Zataženo, počasí se netvářilo nijak moc vábně. Dokonce jsem si vzal dres s dlouhým rukávem. Ale jak jsem vyšel z pokoje na pavlač, hned mě bylo jasný, že je to blbost. Rychle jsem se stačil převlíct do krátkého rukávu s návleky, které jsem stejně hodně rychle sundal.
Začalo se dělat krásné počasí. Obloha se vymetla a začalo být vedro. Dneska jsme vyrazili na údajně krátký švih s výjezdem na San Salvátor. Pod začátek stoupání údajně 45 kilometrů. Jenomže, když už jsme měli 60 kilometrů v nohou a Salvátor byl v dálce, bylo my jasný, že to nic krátkého nebude. Na Salvátora jsem vyjel zhruba v jednu, akorát čas na jídlo. Slupnul jsem traťovku a dal si k ní kolu. Doplnil láhve protože dneska jsem měl celou cestu hroznou žízeň. Obě láhve zahučely.
Ze Salvátora jsme to natáhli přes Felanitx do Petry. Potom neuvěřitelně nudnou silnicí s velkým provozem přes Sineu na Palmu. Před Sineou Peter škrtnul o zadní kolo Rudy a švíknul sebou. Naštěstí jsme jeli do kopce, takže to dopadlo relativně dobře. Pár odřenin na loktu docela dost.
Poslední úsek ze Sineu byl opravdu opruz. Nová silnice naprosto rovná, kolem nic. Před Palmou už jsem bouchnul a Peterovi řekl, že má dar vybírat ty nejhnusnější a nejfrektovanější cesty. Trochu jsem ho naštval. Že už s námi nepojede. Večer už to bylo v pohodě. No měl jsem toho dost. Strašnou žízeň jsem hasil několika kompotama.
Stejně mi není nějak dobře. Pořád mi bolí žaludek. Trochu, ale pořád. Už se těším na zítřejší resdej.   

Od rána pršelo. Takže dnešní restdej přišel vhod.
Celé dopoledne jsem se pokoušel dát dohromady pár řádků na web, který pořád nefunguje. Vždycky přijde nějaký technik, chvíli web běží a odpoledne už zase nic. Nic méně stejně mi zabralo celé dopoledne dát dohromady fotogalerie. Jak ale koukám letos to bude s fotkama bída. Pořád jezdíme a moc se nezastavuje. A abych ujel trochu dopředu tady neexistuje. To není jako s Kokosákama. Původně jsem si myslel, že půjdu něco vyfotit do města, ale taky jsem se k tomu nedostal.
Odpoledne se začalo vyjasňovat, tak jsme se rozhodli, že se pojedeme projet. Jenomže Fanda za to zabral a já jsem vlál jak prapor. Kopec k Llucmajoru jsem skoro nevydejchal. Ke konci jsem se trochu rozjel, ale vůbec jsem se necejtil dobře. Nakonec jsme stihli i pastapárty. Už jsem mě lhlad. Ráno jsem si neudělal žádnou traťovku a tak jsem mělhlad jako vlk.
Snad to bude zítra dobrý.      

Fotogalerie z 6. dne

Na dnešek jsem hrozně spal. Pořád jsem měl nějaký hovadský sny. Ráno jsem už nevěděl co si dát ke snídani, aby mě zase nebolelo břicho, tak jsem to nepřeháněl a dal si jen malou snídani.
Dneska byla na programu polokrálovská etapa. A to dojet na Formentor. Loni jsme tam nedojeli, tak letos, že padne. Počasí tak akorát docela teplo ale zataženo. Vyrazili jsme už před desátou. Hned jsme se trochu zamotali v Arenalu a Peter byl dost nervózní. Šlo o pár set metrů navíc, jen je neměl v plánu. Nakonec jsme se dostali na správnou silnici a uháněli na Santa Márii do Binissalemu a Incy tam podél dálnice  směrem na  Alcudii. Před Alcudií měl Peter defekt. Najel na nějaké sklo trochu prořízl plášť a pochopitelně duši. Vyměnili jsme duši, dali malou sváču a razili dál. Po rovině jsme se dostali do Alcudie. Z Alcudie podél moře proti slušnému vichru do Port de Pollenca. Loni jsme si tu dávali kafe. Letos nic. Místo toho jsme vyrazili na Formentor. Vyškrábali jsme se do sedla, kde jsme vloni skončili.
Tentokrát jsme pokračovali po slušně rozbité silnici až k majáku. Bohužel nebylo nic vidět všude mlha jak v prádelně. Ani jsme se moc nezdrželi. Vašek si koupil plechovku coly za tři éčka a vyrazili jsme zpátky.
V Port de Pollence jsme odbočili na Pollencu, kde jsme se stavěli na kafe. Před odjezdem z kavárny se Fanda všimnul měkkého kola. Píchnul. Takže další defekt. Navíc se nějak nápadně se o naše kola začali zajímat místní. Nejvyšší čas odjet. Tak jsme to vzali na Sa Pobla a Sineu krásnejma cestama do Algaidy. Kde jsme trochu zmokli. Nad horama se slušně blejskalo.
V Algaidě jsme chvíli hledali novou cestu do Llucmajoru. Z Llucmajoru k dálnici a podél ní do Arenalu. U hotelu jsme měli ujeto 191 km. Tak jsem si řekl, že je škoda nedat si dvoukilo a vyrazil jsem podél pláže do přístavu v Palmě dorazit tu dvoustovku.
Dnešní trasa se mi moc líbila a navíc se mi jelo naprosto perfektně. Poprvé mi bylo dobře celý den.