Letošní ročník by se dal nazvat Desetihodinovkou silné vůle. Při neúčasti loňského vítěze Pavla Kozlíka byl boj o první místo úplně otevřený. Předpověď počasí na sobotu nevěstila nic dobrého. Přesto přijela velká většina předem přihlášených a neodradila 62 účastníků se postavit na start. První hodiny se zdálo, že snad předpovědníkům předpověď ani nevyjde. Trať byla plná lidí občas i sluníčko vysvitlo. Vše se změnilo kolem jedné hodiny, ani ne v půlce závodu. Drobně, zato vytrvale začalo pršet, z trati se ztrácela suchá místa. Ze začátku se jen přestalo prášit. Potom už začalo být klouzavé bahýnko v nejvyšší části tratě. Aby se posléze z trati stala vodou nasáklá houba. Z trati ubývali závodníci a postupujícím časem se oddělovalo zrno od plev. Tváře jezdců dostávaly bahenní masky. Déšť občas i přestával a poslední hodinu závodu už dokonce nepršelo, ale na trati to znát nebylo. Přes všechen ten déšť byla sportovní úroveň obrovská. Vždyť první tři dali 210 kilometrů a další tři 200 kilometrů. Poklonu je zapotřebí vyseknout i holkám obvzlášť Háně která v tom marastu dokázala utvořit nový ženský traťový rekord a to 147 kilometrů. Bojovalo se do poslední hodiny. Pryč jsou ty doby, kdy jsme roky čekali na dosažení dvoustovky.  Počasí bylo jediným nepříjemným. Organizace klapla, měření průjezdů čárovým kódem se napoprvé vcelku osvědčil. Škoda jen že, na vyhlášení vítězů, nedorazili  Super kluci a Super holky. Ale kdo by čekal 10 hodin v dešti , až dojedou dospěláci. Tak snad příště.  Musím vyseknout poklonu všem, kdo vydržel a bojoval do konce závodu.  Počasí se letos nepovedlo, ale závody ano. Děkujeme všem za účast a budeme se těšit příští rok.