Vždycky když jsem četl, že když chceš být borcem na kole, nesmíš vynechat tvrdou zimní a jarní přípravu. A pokud, chceš být borec borců, musíš na Malorku.
Což o to borcem jsem chtěl být každým rokem, ale zimní příprava pokulhávala a Malorka byla tak vzdálený ostrov, že jsem si pokaždé na jaře říkal, tak za rok už určitě. Když loni na Kokosáckém triatlonu začali Nežichovští vykládat jak je Malorka báječná a vlastně za půl darma, začal jsem uvažovat o Kokosáckém zájezdu na vysněný ostrov. Bohužel z Kokosáků nikdo nejevil zájem, dokonce ani Dušín na kterého jsem spoléhal. Nakonec jsem se spojil s Nežichovskýma a v říjnu se rozhodl, že konečně budu borcem borců.
V prosinci jsem si rozepsal podrobný tréninkový plán, abych na Malorce nebyl marnej.  A dokonce jsem ho prvních 14 dnů dodržoval. Pak ale přišla krásná zima na lyže a kolo vzalo za své. Naposledy jsem seděl na bajku při Vánočním švihu. Potom následovala hodně dlouhá pauza a poprvé jsem letos seděl na kole 10 dnů před odjezdem.
A bylo to děsivý. Celozimní  ježdění na spinoši mi přišlo, že bylo k ničemu.  Nakonec jsem byl ještě asi třikrát a najezdil dohromady 160 kiláčků.
Poslední sobotu před odjezdem jsem odvezl silničku k Rudovi do Toužimi, aby jsme jí zabalily do bedny. A abych nemarnil čas v Březíně jen tak, vyrazil jsem na bajku na obhlídku tratě Kokosové časovky. Když jsem tam byl naposledy, vypadalo to v lese jak na tankodromu. Ani teď to nevypadalo líp. Při návratu z lesa se mi přihodila drsná nehoda. Na skoro rovině mi ujelo přední kolo a já letěl přes řidítka krásným obloukem, abych dopadl na zmrzlou hranu vyjetého rigolu. První co mě napadlo, když jsem slyšel rupnutí, Malorka je v prdeli. Sebral jsem se se strachem, co mám zlomenýho. Odřenej loket, díra na koleni pod roztrhanýma kalhotama a sedřenej bok. Stoupnul jsem si a ono to šlo. Pomalu jsem nasednul na bajk, a že pomalu dojedu na chalupu. Ale podivný klapání mě znervóznilo, až jsem zastavil a že očistím nánosy bahna.  Podivně viklající zadní kolo mě zděsilo. Koukám a ona je volná patka u přehazovačky a koukám ještě víc a ona je prasklá zadní vidlice. To mě dorazilo. Jedu potrénovat za teplem a možná zbytečně protože nebudu mít na čem ukázat, jak jsem „dobrej“. Skoro celou noc jsem nespal. Jednak bolel sedřenej bok, a jednak jsem přemejšel, kde budu shánět novýho bajka.  V neděli jsem se z nejhoršího dostal a večer začal balit.
Fotky níž jsou vypůjčený od Nežichováků  z Malorky 2007. Ostatní budou doufám už z letošního roku.    

Počasí bylo nádherné jsno, foukal dost vítr,ale odpoledne to bylo už i příjemné.

Po včerejší probdělé noci jsem ráno vstával před sedmou, abych stačil dodělat mapu do deníčku ze včerejšího dne.
Venku byla nechutně modrá obloha a vypadalo to na další parádní den. Před osmou jsme šli na snídani a pořádně se nacpali. Nějak musím vymyslet systém stravování.  Protože jsem si nandal od všeho něco, to nejde si vzít jen něco. Jedinou chybu jsem udělal, že jsem si nepřipravil traťovku.  Odpoledne, když jsme byli na 90 kilometru, jsem toho hodně litoval.
Před jedenáctou jsme vyrazili. Dneska jsem se na začátku cejtil mnohem líp, asi jsme jeli pomalejcaměměljsem k snídanirybičky v tomatě.  Jak přibývali kilometry, postupně ubývali lidi. Nedovedu si představit, že bych se měl od někud vracet do hotelu sám. Totálně bych bloudil, protože většinou nemám potuchy, kudy jedeme. Naštěstí vše vedou kluci. Prvních 70 km se jelo podél moře a pořádně funěl vítr. A mě docházelo. Naštěstí to přešlo a vydrželo to do 105 kilometru.
To už jsme měli ale za sebou vrchol dnešního dne. San Salvátor. Sice má pouhých 510 metrů nad mořem, ale nastupuje se na něj ze 168 metrů. Ani moc dlouhej není, bez pár mertů, 5 kilometrů, ale mě stačil. Po 86 kilometrech v nohou fakt lahůdka. Odměnou byla nádherná panoramata. Je odsud vidět na celý ostrov. Ani jsme na hoře moc nepobyli, dost tam foukalo. Parádní sjezdík taky nebyl k zahození.
Dole pod kopcem jsem měl už hlad dost dobrej. Dojeli jsme do Porere, to bylo na 110 kilometru a tam mě zachránila zastávka v hospodě. Dal jsem si dort a jedno pivo a dost to pomohlo. Posledních 30 kilometrů, už docela šlo. Po sprše jsme vyrazili na večeři, dneska jsem fakt měl hroznej hlad. Tak to odnesli hlavně ryby, kuře, halda salátu a zase ryby. Nejakej pomeranč s ananasem. Na pokoji jsem vyslup pár plechovek. No krásnej den.

Počasí bylo zase nádherné ráno totální azuro potom občas nějaký mrak. Zase foukal chlednější vítr. Odpoledne kdyžjsme dojíždělibylozase azuro.

Od rána zase azuro během dne občas nějaká malý mrak, Nad horama bylo těchmraků víc. Dnešek byl suveréně nejteplejším dnem. Podél pobřeží pochopitelně zase vítr.

Dnešní den byl zasloužený restdej.
Ráno jsem vstával až v půl osmé a ani jsem nijak nepospíchal na snídani. Po schodech do jídelny jsem secsakramensky cejtil nohy. Někdo navrhoval, že by jsme měli stejně dneska vyrazit na kola, protože předpověď počasí je od zítřka katastrofální. Já to zamítnul a nebyl jsem jedinej.
Po snídani jsem vyrazil s klukama na místní pláž. A vůbec podívat se po městě. Ale tady v s´Arenalu  toho moc k vidění není. Pláž táhnoucí se až do Palmy vietnamské krámky s cetkama plno černochů nabízející pravé Rolexky. V poledne bylo takové vedro, že jsem se odvážil a šel si zaplavat do moře. Né, že by to bylo na celodenní máchání, ale voda je snesitelná. Mám tušení, že jednou při triatlonu v Březíně byla i studenější.
Odpoledne to Rudovi a Frantovi nedalo a stejně jsme vyrazili na „pohodovou“ projížďku do Cala Pi. Tam je to asi tak 27 kilometrů, ale když jsme jeli zpátky radši jsem tvrdil, že budu něco fotit, aby jeli napřed, a pomalu, opravdu pomalu jsem dojel do hotelu. Dokonce jsme dneska stihli pasta party.
Od šesti odpoledne jsme byli pozvaný od majitele hotelu k němu domů na večeři. Takový místní zvyk.  Dostal jsem vynadáno, že pořád píšu o jídle, tak dneska naposledy. Po prohlídce pštrosí farmy, vinného sklípku a ložnice majitele hotelu následovala opravdu nechutná žranice. Nejprve pizza, nějaký obložený chleby, salát a potom to začalo. Klobáska, dvě, jehněčí žebírko, křepelka s kuřetem ke všemu víno a nakonec tvarohovej koláč. Fakt slibuju, že už o jídle nebudu psát.
Po jídle byla tombola, každej vyhrál, a vrcholem byla živá opravdová španělská taneční skupina. Nádhera. Do hotelu nás přivezli v půl jedenáctý. Zatím je venku jasno, ale podle předpovědi má zítra pršet celý den, tak uvidím, co kluci vymyslí.  

Dneska bylo jasno zase od rána úplně vymetená obloha celý den. Bylo ještě teplejc než včera. Za větrem docela pařák.

Dneska, když jsem se probudil, byla zase plechová obloha, ale tentokrát ten plech byl z olova. Úplně zataženo. Fakt jim ta předpověď vychází.
Když jsem šel ze snídaně už, poprchávalo. Nicméně před desátou jsme vyrazili. Chvíli pršelo jenom drobně, ale jak jsme se blížili do „hor“ déšť houstnul. Naštěstí bylo docela teplo. Původně jsme plánovali, že si vyjedeme do Calobri, přes nejvyšší dostupnej kopec na kole. Ale těsně pod sedlem Sóller zahřmělo a slejvák zesílil. V sedle jsme se rozhodli, že pojedeme nejkratší cestou domů. Na Sóller vede padádní silnička se spoustou serpentýn. Pochopitelně jsem si hned v první ustlal a pěkně jsem se sklouznul. Naštěstí bez problémů. Takže jsem si sjezdík ani neužil. To jsem ale neměl tušení, že ho pojedu ještě dvakrát. Když jsme zastavili pod kopcem, dlouho jsme čekali na Rudu. Nakonec jsme si vyšlápli sedlo znovu, je to slušných 5 kilometrů a né zrovna po rovině. Ruda ale nikde nebyl. Tak jsme si sjezdík sjeli podruhé. Když jsme dojeli pod sedlo, zázrakem se ukázalo sluníčko a přestalo pršet. Tím pádem nebyl důvod jet domů. Franta vymyslel, že si vyjedeme do Valldemossi a podél pobřeží dojedeme do Solléru, tentokrát přístavu. Z Valldemossi do Solléru je to nádherná cesta, vysoko nad mořem. Ze Solléru přístavu jsme už potřetí vyjeli do sedla, tentokrát z druhé strany. Taky dost slušnej kopeček. Od moře do 520 mnm na 7 kilomertech. Tentokrát jsem si sjezd užil. Silnice byla krásně suchá, tak se to dalo pustit. Sjeli jsme do Bunyoli a rovnou do Palmy a podél pláží do hotelu. Ujeli jsme krásných 137 kilometrů se slušným převýšením. Moc jsem nefotil protože každý vyndání foťáku v tom dešti nic moc. A Ruda ten v sedle místo aby jel za námi jel na opačnou stranu, taky se vracel do sedla, marně, nakonec jel celej zbytek ne sám. A dal 181 km. S převýšením přes 3000 metry. Hodně slušný.     

Od rána zataženo. dopoledne pršelo. V půl jedné přestalo a svítilo sluníčko. A bylo docela teplo. Odpoledne až dusno.

Dneska mě už v noci vzbudili rány skleněných dveří od větru. Nebe bylo jak olovo a slušně pršelo. Ani teplo nebylo jako dny před tím. Palmy u bazénu, který je za hotelem, se slušně ohýbaly k zemi. Všichni propadli trudomyslnosti, že nemůžou bušit naplánované kilometry. Pár odvážlivců se přesto vydalo i v dešti. Ostatní se poflakovali po pokoji a jako relaxovali.
Po jedné pomalu přestalo pršet tak bylo jasné, že musíme alespoň něco najet. Prý pojedeme jenom kolem zahrádek, tak na dvě hoďky. Hlad jsem měl, už když jsme vyjížděli. Sebou jsem si vzal jen jednu láhev s pitím a jednu tyčku s gelíkem.  
Franta byl jak utrženej ze řetězu. Ten snad chtěl dohnat dopolední válení. Vlál jsem za nima jak hadr na holi. Když jsme zamířili opět pod hory, bylo mi jasné, že to na dvě hodiny nebude. Silnice pomalu osychaly a já se začal v neprofukavej bundě pařit jak prase. Když jsme začali stoupat do hor, už jsem lapal po dechu a proklínal se, že jsem raději nejel sám. Slušný stoupání na pár kilometrech.
Celou dobu jsem se zaříkal, že hned jak přijedu domů, musím vyměnit alespoň zadní rozetu. Když vidím, jak kluci jedou s malým tácem ve předu a vzadu na prostředním a mají alespoň o polovinu lehčí převod než já když mám nejlehčí  je mi do breku. Fakt nemám převody do kopců. Jakmile jsem vyjel na kopec, už to bylo dobrý. V horách bylo příjemné bezvětří.
V Sencelles jsme se stavěli na kafe. Já si dal takovou malou pizzu, protože už jsem hlady neviděl. Nakonec to byla příjemná vyjížďka. Musím, ale přiznat, že se těším na den volna. Od začátku mě neustále bolí nohy. Je to sice lepší a lepší, ale den volna bych bral.
Jo musím napsat takovou zvláštní věc. Večer když si lehnu na břicho normálně cejtím, jak mi narostly svaly na nohou. To je úžasný.    

Už v noci bušilvichr do dveří na balkon. Od rána pršelo a hrozně foukal vítr. Po jedné přestalo pršet a i vítr se trochu uklidnil. Odpoledne se ukázaloi sluníčko a docela se oteplilo.

Dneska od samého rána pršelo a pršelocelýden a byla docela zima.

Nejprve jak to dopadlo s el Prezidentem. Večer ho odvezli do nemocnice a pochopitelně si ho tam nechali na pozorování. Hlavu mu zašili 14 stehy. Celý den do něj ládovali kapačky a po obědě ho přivezli na hotel. 
Ráno bylo zase zataženo, ale vypadalo to o mnoho líp než včera. Nepršelo a dokonce skoro nefoukal vítr. Naplánovali jsme dvě možnosti tras s tím, že uvidíme jak se vyvrbí počasí. Jedna varianta byla opět hory, druhá varianta byla střed ostrova dát konečně dvoustovku.
Jenomže někde na 40 kilometru začalo neuvěřitelně lejt. Navíc jsem těsně před Sencelles píchnul. Naštěstí jsem měl náhradní duši v kapse tak jsme jí ve slejváku měnili. Hned potom jsme se schovali do hospody. Po dešti jsme vyrazili na Incu a tam, že se rozhodneme kam dál. 10 kilometrů před Incou Ruda prorazil duši, když vjel do hluboké díry zamaskované kaluží. Když chtěl vyndat náhradní duši vzpomněl si, že si jí zapomněl zabalit. Tak že vyndá duši Franta. Vyndal a zjistil, že jí má prodřenou. A to samé i Vašek. V tu ránu jsme byli bez duší. Naštěstí nám zastavil domorodec s dodávkou a vzal Rudu do Incy k servisu. Jenomže byla siesta, do tří. Nakonec Ruda koupil duši od nějakého anglána. Tím ale bylo rozhodnuto. Že pojedeme zase domů. Po cestě zpátky jsme stále jeli za deštěm. Vrcholem smůly bylo, když 40 kilometrů před Arenalem píchnul Vašek. Zase jsme vyžebrali duši od nějakého němčíka. Domů už jsme dojeli bez problémů. Jen jsme si nesplnili naše plány. Tak uvidíme zítra.     

Od rána zataženo a chladno. Kolem 12 hodiny nás chytil slušnej plavák. Zataženozůstaloaž do večera.

Už to pomalu začíná být nuda. Tím myslím to počasí. Ráno zase úplně zataženo a déšť.
Každý má náladu pod psa. Na snídani jsem šel docela brzo abych si stačil namazat řetěz a trochu seštelovat přehazovačku. Jenomže začalo zase dost pršet. Tak jsem zalezl na postel a skoro celé dopoledne prospal. 
Nakonec jsme přeci jenom po druhé hodině vyjeli s Vaškem sami dva na blízký kopec Randu. Od hotelu je to v podstatě  až na vrchol 575 m.n.m do kopce. Na vrcholu je starý klášter a radarová základna. Za pěkného počasí je vidět na celý ostrov. Jenomže my měli mlhu a docela zimu. Tak jsme se ani moc nezdrželi a pelášili dolů.
Když jsme přijeli před hotel Vašek už šel domů. Mě se moc nechtělo tak jsem ještě zamířil sám do okolí Arenalu. A dal jsem si sám ještě 65 kilometrů. Když jsem přijížděl zpátky před hotel začalo zase pršet. No hrůza.
Zítra poslední den na ježdění. Večer balíme kola a vlastně všechno.  

Od ráma zataženo a déšť. Odpoledně občas vysvitlo sluníčko, Foukal silný vítr a byla docela zima.

V poslední tréninkový den jsme doufali, že nám bude počasí přát. Bohužel. Od rána zase zataženo. Naštěstí nepršelo, tak jsme vyrazili do hor, že se nám konečně podaří objet jižní pobřeží.
Když jsme dojeli pod sedlo Soller hnal se na nás takovej slejvák, že jsme to otočili a ujížděli o sedl,o vedle k Valldemosse. Tam se opakovalo totéž. Tak jsme ujeli do Palmy a tam jsme podél pobřeží jeli do hor od jihu.
Ale nebylo moc času. Vyšlápli jsme si do Calvie a přes hřeben takovou obklikou kolem Palmy do hotelu.
Smůla se nás opět držela v podobě defektů. Nejprve Vašek potom já a nakonec Ruda. Díky tomu jsme dojeli do hotelu v dešti.
Poslední den a moc je nepovedl. Jen těch 130 kilometrů mě potěšilo, protože tím jsem si splnil cíl pro Malorku. Najezdit 1000 kilometrů. Nakonec to je 1090 km. Takže jsem nakonec spokojenej.  Musím říct, že je to docela znát. Všechny ty kopce ve kterých jsem na začátku sotva dech popadal se mi jezdí neporovnatelně líp. Teď to jen zužitkovat.
Ještě před večeří jsme zabalili kola do beden, aby byl zítra klid na nákupy a zabalení kufrů. V jednu odjíždíme na letiště.  

Od rána pod mrakem. Pršelo v horách asi vlastně celý den. Jinde až k večeru.